Zhruba před rokem jsme vám v rámci seriálu Poznejte HiLASIANA představili kolegu Jana Kaufmana, vedoucího týmu Laser Shock Peening (LSP). Během rozhovoru se zmínil, že učí na ZŠ Dolní Břežany. Nedávno jsme měli příležitost se na jeho hodinu předmětu Život je věda podívat a udělat s ním rozhovor.
Jak se stalo, že jsi na škole začal učit?
Pár let zpátky se vedení ZŠ Dolní Břežany rozhodlo, že by chtělo začlenit do pravidelné výuky hodinu vědy, kterou by vyučovali pracovníci laserových center ELI a HiLASE. Myšlenka byla taková, že když už tu v Břežanech ta centra máme, tak bychom to mohli nějak propojit s výukou a nechat reálné vědce, aby dětem ten svět vědy přiblížili nějakou zábavnější formou, jelikož děti se ke vědním předmětům jako například matematika či fyzika občas staví zbytečně moc skepticky. Původně se na hodinách střídalo více vědců, ale časem se ukázalo, že tento způsob není moc dobrý, protože děti si pokaždé musí zvykat na někoho nového a hodinám chybí jakýsi dlouhodobější koncept. Takže nakonec jsem se nabídl, že si ty hodiny vezmu všechny.
Proč právě tento předmět?
Předmět Život je věda se vzhledem k laserovým centrům vyloženě nabízí. Se svou kvalifikací a zkušeností koncipuji hodiny spíše do fyzikálního a matematického směru. Časem bych se chtěl pustit například víc do chemie či biologie, ale k fyzice mám blízko, takže jsem schopen hodiny připravit na určité úrovni.
Co Tě na učení dětí baví?
Myslím si, že zaujmout mladší děti v dnešní době není vůbec jednoduché. Díky internetu už toho spoustu viděli a hodně věcí je pro ně prostě nuda. Nicméně to není nemožné, a když se právě hodina vydaří tak, že děti jsou z toho nadšené a baví je to, tak z toho mám pak i já velkou radost a říkám si, že to je to, proč to dělám.
Výuka na základní škole vyžaduje hodně trpělivosti a velmi často forma vítězí nad obsahem.
Co Tě naopak nebaví?
Když nad přípravou hodiny strávím hodně času a děti to pak vůbec nebaví, jsou znuděné a nejraději by byly na telefonech a nic nedělaly. To je samozřejmě taky moje vina, že hodina třeba také nebyla dost poutavá. Hold zjišťuji postupně, co funguje, a co ne. Taky to dost záleží na třídě od třídy. Také mě hodně mrzí, když mám ve třídě pár dětí, které to svým přístupem vyloženě kazí ostatním a hodně mi tu hodinu narušují.
Jaké to je, připravovat se na hodinu výuky v porovnání s přípravou přednášky například pro Mezinárodní den světla nebo exkurzi?
Je tam dost velký rozdíl, protože na přednášky vám většinou přijdou lidi, které to téma už předem zajímá, takže mluvíte ke spřízněným duším. Současně bývá toto publikum také průměrně starší, takže to celé můžete postavit přímo na tom zajímavém tématu. U šesťáků a sedmáků, které učím, můžete mít sebezajímavější téma, ale když to těm dětem nepodáte nějak zábavně, tak neuspějete a celé se vám to rozpadne. Hodiny s dětmi tak vyžadují mnohem více času na přípravu, což pro mě někdy může být náročné, protože vedle toho mám ještě svou normální práci a jiné koníčky. Nicméně povedené hodiny se pak dají recyklovat následující rok, takže té přípravy postupně ubývá.
Cítíš, že jako vědec máš “povinnost” předávat své znalosti dál?
Určitě to neberu jako „povinnost“, ale je to něco, co mě svým způsobem naplňuje. Asi každý z nás si stále pamatuje toho jednoho pana učitele nebo paní učitelku, se kterým či kterou nás ta výuka jako děti moc bavila a poznamenalo nás to až do dospělosti. V tomto případě poznamenalo v tom nejlepším slova smyslu. Já jsem těmto svým bývalým skvělým učitelům moc vděčný a kdo ví, třeba zrovna budu já teď učit jejich děti, a tak se jim aspoň trochu můžu odvděčit. Myslím si, že zůstat dlouhodobě motivovaný učitel je velmi obtížné a ti, co to dokáží, mají můj respekt. Navíc mě ta interakce s dětmi moc baví, takže je to takové oboustranné obohacování.
Jak vnímáš motivaci dětí a začínajících malých vědátorů? Má vůbec smysl děti v žákovském věku seznamovat s vědeckým prostředím?
Já bych skoro řekl, že kdy jindy začít s tím seznamováním. Nepočítám moc s tím, že by se děti u mě toho moc naučily v takovém tom klasickém vědomostním smyslu. Spíš jde o to, aby to v nich zanechalo nějaký pozitivní dojem, aby se pak třeba v budoucnu té vědy nebály a třeba se i tím směrem vydaly, pokud je to samozřejmě bude bavit.
Právě jste dělali pokus s nekonečným zrcadlem. Překvapilo mě zaujetí, se kterým někteří žáci svá zrcadla tvořili. Všimla jsem si, že jsi pro každého z nich připravil “osobní” balíček s potřebnými pomůckami a materiálem, stejně tak i přání, ať se jim zrcadlo podaří. Myslíš, že by ses s námi mohl podělit o krátké vysvětlení, jak nekonečné zrcadlo funguje?
Nekonečné zrcadlo (infinity mirror) je koncept, který využívá 2 rovinná zrcadla, která se rovnoběžně postaví za sebe. Zadní zrcadlo je klasické zrcadlo, které známe třeba z koupelny. Trik spočívá v předním zrcadle, které je polopropustné. Tedy stále odráží světlo, ale je skrz něj i vidět. S takovým zrcadlem se můžeme například setkat ve filmech při nějakém policejním výslechu, kdy vyslýchaný je v místnosti s velkým zrcadlem na jedné stěně. Za tímto zrcadlem stojí vyšetřovatelé a můžou vyslýchaného pozorovat, zatímco on vyšetřovatele nevidí. Celé to funguje proto, že prostor na jedné straně polopropustného zrcadla je vysoce osvětlený, zatímco na druhé straně je světla málo. Toho si můžete všimnout i v tom filmu, že vyšetřovatelé většinou stojí za zrcadlem ve tmě, zatímco místnost s vyslýchaným je dobře osvětlena. My toto světlo v našem experimentu nahradíme intenzivním světlem z diod nebo diodového pásku. Sami pak plníme funkci vyšetřovatelů a nahlížíme zvenčí skrz polopropustné zrcadlo. Zadní zrcadlo v tomto uspořádání pak způsobí, že se nám prostor mezi zrcadly mnohokrát zkopíruje, jak se světelné paprsky odráží mezi oběma zrcadly. Výsledkem je iluze nekonečného prostoru uvnitř zrcadel.
Je něco, co bys vzkázal všem žákům základních škol?
Ono se těm dětem něco špatně vzkazuje, protože jsou to většinou věci, na které si musí přijít pak v životě samy. Ale jednu věc bych asi vzkázal. A to, že když je něco zajímá nebo mají třeba nějaký nápad, tak ať se nestydí a jdou s tím klidně za svým oblíbeným učitelem. Ten je pak určitě rád dál nasměruje, aby ten svůj zájem mohli nějak více prozkoumat a třeba i zrealizovat. Není se čeho bát, ba naopak, osobní iniciativa se alespoň u mě velmi cení.
Je něco, co bys vzkázal vědcům, kteří začínají učit někde na škole podobnou formou, jako Ty?
Výuka na základní škole vyžaduje hodně trpělivosti a velmi často forma vítězí nad obsahem. Jak jsem už říkal, na začátku se nás na těchto hodinách vystřídalo více. Někteří kolegové to zkusili jednou a pak už nikdy víc, protože to prostě nebylo pro ně. Zároveň bych ale dodal, že jaké si to uděláte, takové to máte. Určitě existuje víc osobitých způsobů, jak to uchopit, a za zkoušku nic nedáte.
